Vítej u Domi =) na Blog.cz

Výška : 167cm

Váha : 66,2Kg (dříve 64,7Kg) =((((((

BMI : 22,95 (dříve 23,31)

Obvod hrudníku : 85cm (dříve 85cm)

Obvod břicha : 83cm (dříve 87)

Obvod boků : 98cm (dříve 98cm)

No jo je to tak...prostě zvorala jsem to...přibrala jsem...takže z toho vyplívá, že za trest si dedám nic k jídlu. =)

A doufám, že zítra se mi objeví hezký číslo na váze... =)

"Byly to dva roky pekla a i Michal začínal být netrpělivý. Vyčítal mi, že jsem příliš zaujatá nemocným dítětem, že jsem mu vzdálená, nevěnuji se mu. Prosila jsem ho, ať počká pár měsíců než definitivně skončíme chemoterapii. A právě v té době se znovu objevily moje problémy s jídlem. Byla jsem ve stresu, nechtělo se mi jíst, chodit někam na obědy.

Vynechávala jsem. Cítila jsem, že se v mém životě děje něco nekontrolovatelného. Nemohla jsem nijak ovlivnit nemoc svého dítěte, nemohla jsem ovlivnit jestli přežije nebo zemře. A něco se dělo s Michalem. Něco vážného. Byla jsem zmatená. Cítila jsem, že ho ztrácím a nedokázala jsem tomu zabránit. Pomalu se připlížil mě už ten dobře známý pocit, že jídlo mám ve své moci. Jídlo jsem mohla kontrolovat a ovládat. Začalo se to stupňovat, souběžně s tím, jak jsem vytušila, že do Michalova života vstoupil někdo další.

Den, kdy jsem si své podezření definitivně potvrdila, byl dnem, kdy jsem doopravdy přestala jíst. Momentem kdy jsem hladu dala svůj úplný vnitřní souhlas. Chvílí, ve které jsem si naprosto otevřeně uvědomila, že hlad je to jediné, co mi zbylo a je schopno mě podržet, naplnit a uspokojit. Zdálo se mi, že jsem ztratila to nejdůležitější ve svém životě. Cítila jsem, že musím nějak svůj život znovu uchopit, ovládnout. Už neexistovala žádná jistota, žádné záchytné body.

Ilustrační foto / foto: Věra Stuchelová

Byla jsem vydaná na pospas tomu, jestli bude mé dítě živé nebo zemře, jestli mě manžel podrží v těžké životní situaci, jakou byla ta po porodu nebo jestli Michal odejde k jiné ženě. Jedinou jistotou byla kontrola váhy. Mechanismus, který fungoval. A začala jsem hubnout. Nevěděla jsem, že to, co se začíná rozvíjet, se jmenuje mentální anorexie.

Okolí mě upozorňovalo, že je to nějak příliš, ale nepřipouštěla jsem to. Až moje přítelkyně začala - spíš jen naslepo, jistá si nebyla - střílet řečmi o anorexii. Nechtěla jsem to přiznat. Popírala jsem to i sama před sebou. Před lidmi jsem demonstrativně jedla, samozřejmě jen nízkokalorické potraviny, hrála jsem jak si jídlo užívám jenže nakonec jsem hrála i to, že jím. A v soukromí jsem hladověla. Přežívala jsem prakticky jen na kávě s trochou mléka.

Byla jsem přesvědčivá. Dokázala jsem sedět s rodinou u stolu, z celé porce oběda sníst dvě zrníčka rýže a přesto si nikdo ničeho nevšimnul. Jídlo jsem většinou roztahala příborem po talíři a tvářila se, že jím pomalu, takže nakonec všichni od stolu odešli a já pak porci vyhodila. Uspokojení z hladu bylo silné. Byla to droga.

Jídlo se stalo jedinou oblastí, kde jsem viděla výsledek a jasnou vazbu, jak to funguje. Hladovění přinášelo další a další příjemné pocity. Pocity čistoty, exkluzivity, úspěšnosti. Když jsem nejedla, zdálo se mi, že mám sílu a všechno zvládnu. Protože když nejím, jsem čistá, krásná, dokonalá, že jsem úspěšná a všechno se mi daří. A když jsem se najedla, měla jsem pocit fatálního selhání. Vnitřně jsem panikařila, byla jsem sama sobě odporná a špinavá.

Po několika dalších týdnech přišlo období, kdy jsem hlad přestala úplně cítit. Zůstala jen euforie. Hlad se stal osobou - přítelem, který utěšil. Stala jsem se na něm závislou. Řekla bych, že je to podobná závislost jako na alkoholu. Jenže zde funkci "drogy" přebíral hlad. Byl tím jediným, co jsem měla. Měla jsem svůj výkon. Měla jsem možnost stále dosahovat dokonalosti, která spočívala ve vyhublosti. Měla jsem moc to ovládat. Necítila jsem bolest, necítila jsem nic. Byla jsem hnaná jedinou myšlenkou - vážit dnes alespoň o pár deka méně než včera.

Nikomu jsem nesvěřila, co je to za mechanismus, který mi v hlavě funguje. Hlad byl tajemství, které mě posilovalo, které mi pomáhalo unést všechny mé problémy. A bála jsem se, že když se to dozví druzí, budou mi ho chtít sebrat a já tak ztratím svou dokonalost a možnost kontroly.

Byl by omyl myslet si, že šlo o vzhled a o krásu. Šlo o uspokojení z výkonu. Nadváhu jsem vnímala jako selhání. Měla jsem pocit, že když přiberu na váze, zviditelním tím svá selhání a viny. Pohled na vychrtlé tělo mě uklidňoval, dával mi pocit jistoty a radosti. Postupně jsem ztratila reálný náhled na to, jak vlastně vypadám. Stále se mi zdálo, že mám hrozně vystouplé břicho a doslova "megastehna". Byla jsem přesvědčená, že stále je z čeho shazovat a čeho dosahovat. Přestalo mi vadit, že jsem ztratila prsa. Vnímala jsem, že oblečení na mě visí, ale bylo mi to jedno.

Hlad spolehlivě fungoval jako odměna i trest. Když jsem něco dokázala, podpořila jsem to hladem a teprve potom bylo mé dílo dokonalé. Když se něco nedařilo, potrestala jsem se hladem. Mnohdy jsem žila z pocitu, že když se nic nedaří, tak alespoň hladovění ano.

Hlad utvářel mé vědomí, určoval, kdo jsem, on byl mojí identitou. A nikdo svou identitu nechce zničit. Bála jsem se, že když začnu jíst, ztratím orientaci v životě, nebudu vědět, kdo jsem. Hlad určoval a definoval mé já. A toho jsem se vzdát nechtěla. Myslím, že v tomhle je to zrádné zapojení vůle, která začne anorexii pomáhat. Nikdo se přece nechce vzdát sám sebe a sebejistoty.

Stále častěji jsem ale končila ve stavech tělesného vyčerpání. Byly chvíle, kdy se mi podlamovaly kolena, strašně mě bolely svaly, ze spánku mě budila dušnost, měla jsem křeče a bušení srdce. Zdálo se mi, že nezvládnu nic udělat. Toužila jsem jenom usnout a spát.

Přesto všechno, co jsem o Michalovi odhalila, jsem jej nedokázala opustit. Patřila jsem k němu. A ani on nechtěl náš vztah ukončit. Omlouval se a vysvětloval mi, proč se to všechno stalo. A hlavně zdůrazňoval důvody, proč s ním musím zůstat. A já nedokázala odejít.

O anorexii se dozvěděl asi po roce a půl. Byl v šoku. Někdy narážel na to, že jsem hubená, ale já se vymlouvala na stres. Nedokázala jsem se přiznat. Hlad byl mojí zbraní proti bolesti, kterou mi působil svou nevěrou. Nemohla jsem mu o tom říct, nezůstal by mi potom už žádný prostředek, jak si pomoci. Nedokázal pochopit a měl mi za zlé, že jsem mu anorexii přiznala po tak dlouhé době. Začal mi slibovat, že udělá všechno proto, abych byla šťastná a abych se uzdravila.

Jenomže to podstatné v mém životě - nejistota ve vztahu s ním, se nijak nezměnila. Stále udržoval kontakt se svou přítelkyní a mě přesvědčoval, že je to jen kamarádství. Ale já cítila, že je srdcem někde jinde a hladověla jsem duší i tělem. Nenáviděla jsem sama sebe za to, že jsem mu nedokázala dát tolik, abych si ho udržela. Neustále jsem zakoušela rozpor mezi tím co nahlas říkal, o tom, jak mě miluje, jak patříme k sobě, a skutečností, že je srdcem jinde. Začala jsem sice chodit na psychoterapii, kam mě doprovázel, ale svůj hlad, jistotu, jsem si dál pečlivě chránila.

Můj zdravotní stav se rychle zhoršoval, ale já si to neuvědomovala. Chtěla jsem jen svou vychrtlost a pocity, které s tím souvisely. Krátce po novém roce jsem dostala chřipku, z které se rozvinula těžká infekce. Horečka nešla srazit a já musela do nemocnice.

I když jsem měla podváhu, nic jsem nepřiznala. Když se mě lékař ptal, jestli jsem za poslední dobu nezhubla, tvrdila jsem, že tuhle váhu mám už deset let. V tom je to taky záludné. Kdybych byla šestnáctiletá holka, každý při mé hubenosti zpozorní. Takhle před sebou měli mámu od dvou dětí a anorexii nebrali v úvahu.

Byla jsem zahnaná do kouta, z kterého už nešlo utéct. Hlad mě totálně ovládal. Vrůstal do mé osobnosti, až jsem jej postupně začala prožívat tak, že já jsem anorexie. Já jsem hlad. Začít se léčit z anorexie, zabít anorexii, pro mě znamenalo zabít sama sebe. Žádné racionální argumenty nefungovaly, všechno šlo absolutně mimo vůli.

Nefungovalo přesvědčování psychologa, že tohle není mé skutečné já. Hledala jsem porozumění, ale nebylo se komu svěřit. To mě přivedlo až na pro-ana blogy. Ale nezajímaly mě pro-ana patnáctiletých holek, které si předávají návody jak hubnout a trápí se nad svými tlustými stehny.

Vyhledávala jsem pro-ana, které mluvily o duševních stavech a životě s anou. Hledala jsem mladé ženy, které anu cítily stejně jako já. Jednou jsem na netu objevila spot, kde běžely fotky těchto holek. Pod snímky bylo napsáno, kdy a jak v důsledku anorexie zemřely. A já ty holky měla jako blízké přítelkyně. Dívala jsem se na ně celé hodiny. Byly jako andělé, čisté, krásné, vysvobozené.

Další paradox byl, že se mi v hlavě úplně všechno převádělo na anorexii. I když jsem viděla spoty upozorňující na zákeřnost a nebezpečí anorexie, mysl to přečetla vždy stejně - anorexie je nádherná! Je to jediná možná cesta jak skutečně plnohodnotně žít, je to naplnění. Samozřejmě jsem nechtěla vypadat špatně, ale neexistovalo místo, ze kterého bych uviděla že jsem tak hubená. A anu jsem opustit nedokázala.

Pokud nezasvěcení lidé tvrdí, že to přece lze ovládnout vůlí, vůbec nic nepochopili. Anorexie je hlouběji než vůle. Ona určuje, co bude člověk chtít. Často jsem k ní mluvila, prosila ji o pomoc. Ana se pro mě stala bohem. Tak jak se lidé modlí k Bohu, tak jsem se modlila k anorexii. Ana, make me better!, šeptala jsem jí donekonečna.

Na terapii jsem už nechodila, přišlo mi, že to nemá žádný smysl. Nestála jsem o to, povídat si. Věděla jsem bezpečně, že potřebuji blízkost a teplo matky, teplo ženy. Nic jiného mě nezajímalo.

Všechny terapie u mě selhaly na mé síle. Přestože nad anorexií se tak prostě nedá vyhrát, terapeuty má síla vždycky zmátla. Nechtěně jsem je obelstila, a tak se chytla do vlastní pasti. Psychologové mě vedli k tomu, abych svůj život uchopila pevně do svých rukou. Abych měla jasné životní cíle, zájmy, abych sama sobě věřila. Opravdu jsem o to usilovala. Navenek se tak zdálo, že ze slabé nesebevědomé chudinky se jim vlivem terapie před očima zrodil nový člověk. Silný, sebevědomý, který ví, co chce a kam směřuje.

Bojovala jsem, jedla, dodržovala režim. Všechno se zdálo být na dobré cestě. Ale ve skutečnosti mě tento postoj "síly a vůle" neskutečně vyčerpával. Ano, doopravdy jsem chtěla jíst, být sebevědomá, najít si jinou životní jistotu než je hladovění. A nechtěla jsem zklamat terapeuty.

A tak paradoxně ve skrytu zase začínalo ožívat to, co mě vlastně drželo při životě, přesně to, co mi pomohlo být sebevědomou a vyrovnanou - byl to hlad. Nedokázala jsem zabránit tomu, že se zase připlížil pocit viny za jídlo, začala narůstat potřeba "něčeho se chytit", uklidnit se, vydechnout.

Ač jsem sama sebe přesvědčovala, že hlad mi to dát nemůže, hluboko ve svém já jsem moc dobře věděla, že může. Měla jsem to prožité. Dřív nebo později jsem zase pomalu a nenápadně začala podléhat anorexii. Nedojedla jsem rohlík. Za pár dní už jsem nesnědla víc než jeho půlku a za další dny sotva tři sousta. Dostavily se pocity jistoty a bezpečí. Byla to období, kdy jsem začala vidět, že padám a boje, které jsem vedla, byly neskutečně těžké.

Nechtěla jsem za žádnou cenu přestat jíst, ale současně jsem nedokázala zastavit přívaly uklidnění a jistoty, které hlad nabízel. Vždycky jsem nakonec prohrála…

---

Autorka knihy Petra Dvořáková / foto: Host Brno

Petra Dvořáková (nar. 1977) vystudovala střední zdravotnickou školu a krátce pracovala jako anesteziologická sestra. Zaměstnání však musela opustit a plně se věnovat péči o svého nemocného syna. Nyní pracuje jako novinářka, copywriter a PR manager Banky pupečníkové krve ČR. Dálkově studuje filozofii na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Do povědomí vstoupila svou první knihou Proměněné sny, za kterou získala v roce 2007 cenu Magnesia Litera. Tyto "rozhovory o iluzících a deziluzích, které přináší víra" vzbudily živý čtenářský zájem - vyšly v opakovaných dotiscích - , ale i rozporuplnou reakci v církevním prostředí.

ZDROJ:http://magazin.libimseti.cz/lifestyle/3612-ja-jsem-hlad-pribeh-anorekticky

Ráda bych vám teď odvyprávěla svůj příběh, ve kterém se z normální zdravé holky stala anorektička. Začněme tím, jak vypadal můj denní režim a jídelníček před propuknutím nemoci. Jedla jsem normálně, nepřejídala se, prostě tak akorát. Každý den jsem snídala pečivo, dala si klasický oběd, dále nějakou svačinu, ať už to byly sladkosti nebo zelenina či ovoce a navečer si dala večeři + nějaké ovoce před spaním. Pitný režim jsem dodržovala. Tak to probíhalo každý den bez problému, než přišel ten okamžik… …poslední březnový den roku 2007. Tento den jsem se byla s přáteli projet na kole na nedalekou rozhlednu Černou studnici. Cestou zpět se mi stala nepříjemná nehoda, kdy jsem najela v zatáčce do díry v silnici a vyletěla jsem přes řídítka do křoví. Nebylo to tak hrozné, jak to vypadalo, ale po této nehodě byla pro mne zpáteční cesta náročnější. Bolelo mě celé chodidlo, navíc jsem si poškodila kolo a upadla mi šlapka. Ano, zní to komicky. Taky jsme se tomu celou dobu smáli. Druhého dne, po návštěvě lékaře už moji nohu zdobila sádra a berle s vyhlídkou na tři týdny. Ten den jsem nic nejedla, jen jsem vypila litr čisté vody. Neměla jsem žádné pocity hladu, nijak jsem to nevnímala. Další den jsem snědla 5 sucharů a vypila několik hrníčků čaje. Tak to bylo celý týden. Rodiče si ničeho nevšimli. Po týdnu se to snížilo na jeden suchar a litr minerálky denně. Ve škole jsem nejedla svačiny a vyhazovala je, doma jsem neobědvala, nevečeřela, nic nejedla. Jídlo? Děkuji, nechci. Foto: dailymail.co.uk Jídlo? Děkuji, nechci. Foto: dailymail.co.uk Nebyla jsem vůbec oslabená ani unavená, naopak jsem měla mnoho energie. Po třech týdnech, kdy jsem byla na kontrole s nohou, doktor sdělil, že to se sádrou na noze budu muset vydržet ještě jeden týden. Za celý ten týden jsem snědla asi 20 sucharů. Později si rodiče začali všímat toho, že nejím, musela jsem si vždy na talíř vzít jídlo a pak, když jsem byla v kuchyni sama, jsem oběd vyhodila. Podobně to bylo i s večeří. Po týdnu mi sundali sádru a já ihned sáhla po váze. Zhubla jsem o 6 kilo. Vážila jsem tedy 74 kg, měla jsem skvělý pocit, cítila se lehčí. Džíny, do kterých jsem se před čtyřmi týdny sotva napasovala, na mě teď volně visely, musela jsem nosit pásek a hodně ho utahovat. V květnu 2007 už moji nohu nezdobila sádra a já dostala ohromnou chuť sportovat. Předtím jsem jezdila na kole třikrát týdně a hrála míčové hry. Teď jsem ale jezdila na kole každý den alespoň dvakrát. Vždy, když jsem přišla ze školy, hned jsem odešla ven, abych nemusela obědvat a jezdila jsem dvě hodinky. Večer kolem sedmé jsem šla znovu, taky na dvě hodinky. O víkendu jsem chodila sama běhat, podnikala dlouhé procházky, byla jsem neustále v pohybu. Co se týče jídla, tak za den jsem měla malou misku zeleninového salátu a pití bez cukru. Neměla jsem hlad ani chuť na sladké, bylo mi špatně při pohledu na jakékoliv jídlo. V červnu to bylo s jídlem pořád to samé, buď jeden suchar za den, nebo malá miska zeleniny. Když jsem jednoho dne zkusila jíst víc, kousla do rohlíku, snědla rajče, jablko, 1 brambor, měla jsem depresi a bylo mi špatně. Ovládl mě pocit, že jsem snědla tunu jídla, šla jsem tedy na záchod, strčila si prsty do krku a vše vyzvracela, ulevilo se mi. Každý den jsem se vážila dvakrát - ráno a večer. Bála jsem se, že každým soustem navíc přibírám. Ručička na váze stále klesala směrem dolů a já pila jen čaje. Když jsem jeden dopila, ihned jsem vařila další a tak to probíhalo celý den. V polovině června jsem vážila 65 kilogramů, což bylo o 15 kilo méně než před měsícem a půl. Odvrácená strana anorexie Doteď jsem popisovala fázi, kdy jsem si připadala ještě relativně v pohodě a anorexii jsem nevnímala zase tolik negativně. Pak jsem ale začala objevovat i její temnou stránku. Netrvalo to dlouho a začala jsem být neustále unavená, ve škole jsem celý den prospala a neměla jsem na nic náladu. Spolužáci mi říkali "chodící mrtvola". Doma jsem se vždy nějak vzchopila, aby rodiče nic nepoznali, jídlo jsem pořád vyhazovala. Rodiče si mysleli, že jsem zhubla díky sportu a pohybu. Měla jsem deprese, aniž bych k nim měla důvod. Cítila jsem velkou prázdnotu, nedalo se to vydržet a já se rozhodla, že půjdu k psycholožce. Ta mi řekla, že jsem anorektička a že jsem přišla právě včas, protože kdybych měla o 5 kilo míň, mohla jsem skončit v nemocnici. Doslova třeštila oči, když jsem jí řekla, že jsem za dva měsíce zhubla 15 kilo. Ihned vše vyklopila mé matce a nařídila, že musím jíst a jestli ještě zhubnu, půjdu do nemocnice.

ZDROJ:http://anorexie.bloger.cz/_/pribeh-o-anorexii#hodnoceni

Kess

Začalo to na táboře mi jsme přijeli a všichni si dali guláš jen já ne...byla jsem tam 9 dní a za těch 9 dni jsem snědla jeden rohlík.mé kámošce se to zdálo divné a tak šla za zdravotnicí a ta mi řekla že jestli nebudu jíst tak pojedu do nemocnice.Další den se do mě pokusily zase narvat trochu jídla...ale já ho ihned vyzvracela.Odpoledne jsem stejnak jela do nemocnice,protože jsem měla zlomenou nohu tak mi potom dali 3 sádry,ale když jsem se vrátila byl tam takový hlouček kluků a mezi nima i mé kámošky.Tak jsem za nima šla a oni si povídali.Ale najednou ten jeden kluk se zeptal jestli někdo náhodou nezná tu anorektičku,která nejí.Holky se podívali na mě a já jsem s brekem utekla do stanu nebo se spíš dopajdala s berlema.Další den jsem jela domů a zapřísahala se že už nikdy nebudu nejíst.A ted je to tady o dva roky později... Zase nejím a rodiče a přátelé mi říkají že sem vyhublá a budu zase trpět anorexií.Ve škole mám velké problémy... kluci mě šikanují a ponižují.A proto jsem se před týdnem podřezala.Bylo to strašné celé krvavé ruky...nemohla jsem s tou rukou nic dělat a doted mám problémy neunesu v té ruce ani prázdnou skleničku.Včera mě ti kluci zase otravovli,ale jen přes icq.Chtěli abych to udělala znovu,ale já už to neudělám protože jsem si tím vytrpěla své a hlavně že patřím do blázince.I kdyby jste měli horší nebo stejné problémy jako já tak vás prosím hlavně to neřešte sebevraždou tím nic nevyřešíte...a budete mít navždi vzpomínky na to zlé a taky velmi závažné zdravotní potíže.

A jak jsem dopadla?

Jsem příliš prohublá a možná mám menší anorexii(podle všech i doktorů),spáchala jsem sebevraždu,která se nezdařila a mám a budu mít navždy zdravotní potíže,a ve škole mě šikanují...

Vytvořila jsem si sny,že budu právničkou a už nikdy víckrát nebudu trpět anorexií a snad to také dodržím...A jednou třeba potkáte skvělou právničku a ne trosku kterou šikanují,spáchala sebevraždu a k tomu je anorektička....jako ted...

ed pár lety postihla mentální anorexie 16-letou dívku, říkejme jí Adéla. Adéla pochází z malého horského městečka. Po základní škole začala studovat na gymnáziu. Do té doby se učila výborně a chtěla mít dobré známky i na gymnáziu. Zpočátku měla pocit, že to nezvládne, dennodenně brečela, až ji maminka chtěla přeřadit na jinou školu. Adéla věnovala veškerý svůj volný čas učení. Navíc navštěvovala stále hudební školu. Mimoto se u nás začaly objevovat různé názory na zdravou výživu (bylo to krátce po revoluci). Protože Adéla špatně viděla a zrak se jí stále zhoršoval, začala se řídit podle rad, uveřejněných v jednom časopise. Doporučovalo se omezit bílý cukr, maso, uzeniny a naopak jíst hodně ovoce a zeleniny a navíc k tomu každý den cvičit oční cviky. Adéla se snažila všechny rady dodržovat. Postupně upravila i svůj jídelníček, omezila uzeniny, maso až po čase nejedla maso žádné. Rovněž tak bílý cukr. Sladila pouze medem. Vyhýbala se i bílému pečivu, houskovým knedlíkům a dalším "nezdravým" jídlům. Zdravé výživě věnovala dost času. Stále se učila, neměla žádné kamarádky, nechodila vůbec ven, uzavřela se do sebe, trpěla depresí, každá maličkost ji rozhodila... Během dvou let postupně zhubla až na 29 kg. Původně vážila asi 41 kg při výšce 158 cm. Rodiče si dlouhou dobu ničeho nevšimli, nebo všimli, ale Adéla nic zvláštního nepozorovala. Nemoc zvanou mentální anorexie nikdo v rodině neznal, ani Adéla ne. Stěžovala si na bolesti břicha, nevolnosti, zvláště když snědla něco, co nechtěla nebo toho bylo více. Každý den pravidelně cvičila. Praktická lékařka ji poslala na celkové vyšetření do nemocnice. Tam Adéla strávila týden, žádnou organickou poruchu ji nenašli, zkonstatovali, že trpí mentální anorexií. Ošetřující lékařka se snažila s Adélou domluvit na nějakém jídelním režimu. Adéla se ho snažila dodržovat, odhodlala se i ke svačinám. Dosud totiž jedla třikrát denně a to ještě v přesný čas. Pokud bylo něco, co zrovna Adéla nechtěla, tak nejedla nic. Nebo pokud bylo už pozdě, zvláště u večeře, tak šla spát hladová. Co se týče množství jídla, nebylo zas až tak malé. Pravdou ale je, že často bylo jídlo vynechané a pro tak vyhublé tělo by bylo zapotřebí živin určitě daleko více, než Adéla snědla. Strava navíc byla dost jednostranná, k tomu stres, psychické vypětí, cvičení...

Po týdnu hospitalizace byla Adéla propuštěna s váhou 32 kg (březen 1992). Stravovací režim se snažila dodržovat, neobešlo se to však bez problémů. Adéla si nevěděla rady, jak jíst, když snídá před 7. hodinou, oběd je až ve 14 hodin a večeře kolem 19 hodiny. Měla problém se svačinami.

Co se týče psychického stavu, byla nyní v péči psycholožky, která ji navštívila při pobytu v nemocnici. Adéla měla pocit, že je to konečně člověk, který ji dokáže pochopit, ví, co prožívá. připadala si, jako by se znovu narodila. Za touto psycholožkou pak dojížděla na kontroly. Adéla totiž nechtěla dospět, chtěla být stále dítětem, bála se dospělosti, nechtěla hubnout, ale chtěla být stále stejná. Což se jí do určité míry povedlo. Oba její rodiče jsou obézní a rovněž tak většina příbuzných. I zde by mohla být příčina jejího stavu.

Týdny ubíhaly, Adéla chodila do školy, jezdila na kontroly, ale váha stále stejná. Zhruba po třech měsících jí lékařka z dětské nemocnice domluvila přijetí do nemocnice v Praze, kde se těmto poruchám věnovala jedna lékařka. Adéla byla 1.6.1992 hospitalizována na dětském oddělení ve všeobecné fakultní nemocnici v Praze na Karlově. Strávila tu celý měsíc. Měla jíst, přibírat. Sestřičky jí každý den zapisovaly vše, co snědla. Zhruba po týdnu, kdy absolvovala všechna možná vyšetření, sama měla chuť jíst a přibírat, aby ji pustili domů. Podařilo se jí za tu dobu dosáhnout 35 kg. Všichni byli rádi a Adélu pustili začátkem července domů. Ještě při první kontrole po 3 týdnech měla 38 kg. Ovšem psychicky na tom moc dobře nebyla. Po té, co se přejedla čerstvého chleba, měla výčitky a nebylo jí příliš dobře, brečela. S tátou si moc nerozuměla, potyčky nastávaly právě při jídle. Maminka ji vždy vyslechla, snažila se ji pochopit. Táta však vždy vybuchnul a zvýšila na Adélu hlas, vynadal jí, ať si nevymýšlí a normálně jí. Prázdniny skončily, začala škola, Adéla doháněla, co zameškala. Váha nahoru už ale nešla. Od rodičů slyšela neustálé hrozby, že ji zase nechají v nemocnici. Bohužel k tomu došlo. 28.září 1992, kdy Adéla jela na kontrolu a váha ukázala pouhých 34 kg, nepomohlo žádné slibování, brečení, nic. Adéla zůstala znovu v nemocnici. Tentokrát to považovala od rodičů za podraz, protože jí nic neřekli, až večer předtím, než jeli do Prahy. Adéla zanevřela na všechny blízké, do jídla se nehrnula, přibírat se jí už tolik nechtělo. Rodiče za ni jezdili, vozili jí ovoce, jogurty a jiné jídlo, taky učení. Čas ubíhal. Uplynuly celkem dva měsíce, než Adélu propustili domů. To už bylo jasné, že asi školu nedožene, že asi přeruší ročník. Její váha dosáhla 40 kg. Nebylo to ale tak stoprocentní. Adéla jezdila zhruba každý měsíc na kontrolu. Jednak do nemocnice kvůli váze a jednak na gynekologii, kde ji léčili hormony. Měla mít aspoň 40 kg. Kolem této hranice neustále kolísala, ale výš nešla. Každé kontroly se bála. Až jednou její lékařka onemocněla a zastupovala ji jiná. Váha nic moc. Na další kontrolu už Adéla nepřijela, chtěla přijet, až bude mít 40 kg.

Po novém roce Adéla přestoupila do nižší třídy, aby se seznámila s novými spolužáky. V podstatě měla půlrok bez klasifikace, ale do školy chodila. I když nemusela, učila se, dokonce psala i písemky. Po prázdninách s novou třídou začala znovu třetí ročník. Zdravotně na tom byla jakž takž dobře, váhově stále stejně. Psychicky nic moc. Nicméně takto přežívala až do maturitního ročníku. Zde se problémy trochu vystupňovaly. Adéla začala jezdit do blízkého města k psycholožce i s rodiči, kde podstoupila rodinnou terapii a lékařka ji nasadila antidepresiva. S tím, že musí přibrat na váze, jinak bude hospitalizována na psychiatrii v Praze. Toho se Adéla hrozně bála. Měla o psychiatrii dost zkreslené představy. Rodinné vztahy se upravily, hlavně vztah s tatínkem. Rodina začala jíst kvůli Adéle společně, tatínek se snažil tolik nekořenit a nesolit. Váha stále nic. Maturita se blížila, Adéle hrozila hospitalizace, podařilo se jí umluvit paní doktorku na ambulantní návštěvy. A tak začala asi v březnu jezdit na ambulantní kontroly na psychiatrii v Praze. Dá se říci, že to Adéle hodně pomohlo. Při jedné návštěvě jakoby se v ní něco zlomilo, najednou dostala chuť přibírat, nebála se a podařilo se jí přibrat na 42 kg. Úspěšně odmaturovala, dostala se na vysokou školu, paradoxně na bakalářské studium výživa člověka. Lékař na psychiatrii jí to moc nedoporučoval. Nicméně Adéla začala studovat v Brně, dojížděla na kontroly do Prahy, později se nechala přeřadit k lékařce do Brna. Byla léčena antidepresivy. Lékařka v Brně Adéle plně vyhovovala a moc jí pomohla, zvláště svým přístupem. Adélu do ničeho nenutila, řekla jí, jak se věci mají, že to záleží jen na ní, jestli chce mít jednou děti nebo ne, že se musí rozhodnout sama. Také absolvovala psychoterapii u psycholožky, ta ale Adéle vůbec neseděla, po čase k ní přestala chodit. Adéla úspěšně studovala a zdá se, že jí studium naopak prospělo, přestala se bát jídla, dozvěděla se, jak se věci ohledně zdravé výživy skutečně mají, uměla si přebrat změť informací, které se všude vyskytovaly. Věděla, co je dobré a co ne. Během studia postupně přibrala až na 50 kg a tuto váhu si dosud drží. Po bakalářském studiu pokračovala na magisterském studiu. Poslední dva roky studia byla Adéla již zcela bez problémů, ani antidepresiva už nebrala. Tehdy začala opravdu žít. Nebyla už tolik melancholická, zasmušilá, dokázala se radovat ze života, občas zašla do kina,...

Závěrem bych chtěla říci, že Adéla úspěšně ukončila vysokou školu, během studia si našla i přítele, který na ní měl a snad stále má velice dobrý vliv, po čase našla i práci a již rok žije se svým přítelem v Praze. Co se týče zdravotního stavu, měla Adéla štěstí, protože nemá žádné trvalé následky, dá se říci, že je zdravá, trpí běžnými problémy jako spousta jiných lidí.

Tak to je jeden příběh anorektičky s dobrým koncem. Bohužel ne každá nebo každý má takové štěstí. Někteří s nemocí zápasí dlouhá léta. Myslím si ale, že při trochu dobré vůle a chtění má šanci se za anorexie dostat každý. Záleží však na mnoha faktorech - na délce onemocnění, na situaci v rodině, na vlivu rodičů, sourozenců, na inteligenci, ...

ZDROJ:http://www.stripky.cz/521-anorexie-pribeh.html

Anorexie, toto novodobé strašidlo dospívajících dívek a hlavně jejich rodičů, lékařů, psychologů a psychiatrů, je dnes mediálně velmi frekventovaným pojmem. Od konce minulého století se u nás začal zvyšovat počet pacientů (převážně pacientek) s touto diagnózou, kteří se léčili či dosud léčí buď ambulantně nebo hospitalizací. Když v roce 1993 lékaři diagnostikovali mentální anorexii u mě, obsah tohoto pojmu byl do té doby laické veřejnosti téměř neznámý. Pokud jde o slovo anorexie, lidé si většinou pod latinským názvem nedokázali představit téměř nic, ale ve spojení s adjektivem mentální, se ze mne stával duševně nemocný člověk, nebezpečný především sám sobě a pro ostatní s nedůvěrou zkoumaným objektem.

Ihned po vyřčení diagnózy nastala krátká hospitalizace s následnou několikaletou ambulantní péčí. Důvodem hospitalizace bylo snížení mé váhy z 48kg na 37kg ve věku necelých 15 let. Pod náporem anorekticky zamlženého myšlení jsem nechápala, proč ostatní chtějí, abych přibrala několik kilogramů navíc, když já jsem si to vůbec nepřála! Anorexie má totiž, jak známo, neurotický charakter, kdy se myšlení nemocného dokáže soustředit pouze na malý výřez reality, a to na návody, rady a osvědčené způsoby jak zhubnout, příp. na informace o kalorické hodnotě potravin. Zvýšeně jsou vnímány především údaje o vysoce kalorických potravinách, na které bychom si měli dávat z hlediska linie bedlivý pozor. Je to bludný kruh, z něhož je velmi těžké najít cestu ven.

Nejhorší na této nemoci je její zákeřnost a určení příčiny. Zákeřnost je v tom, že jakmile začne dívka hubnout, cítí se zpravidla ještě dlouho dobře, bez větších zdravotních problémů a spíše je ráda, že se její postava začíná přibližovat současnému, módním průmyslem vytvořenému, ideálu krásy. Tento ze sebe vycházející dobrý pocit se dívka snaží prohloubit tím, že začíná jíst čím dál méně a tím roztáčí bludný kruh hladovění a odmítání jídla až přestane jíst téměř cokoliv. Co se týče určení příčiny, je anorexie komplexní problém a nalézt jednu jedinou asi nelze. Nezodpovězenou otázkou také zůstává, zda odhalení příčiny může pomoci k uzdravení.

Neurotický charakter chování anorexií postižených děvčat by bylo možné nazvat též "závislostí na prázdném žaludku". Pokud totiž postižená zkonzumuje jakékoliv, zpravidla velmi malé, množství potravy, cítí se "přejedena a plná", a to je samozřejmě výborný důvod pro další nejedení či spíše pro bleskové zahájení pohybových aktivit, aby se jí PROBOHA ze snězeného množství jídla "neuložilo něco na postavě".

Život v zajetí neurotického chování tohoto typu, odmítání jídla a ustavičného vyhledávání pohybu jsem vedla necelý rok před hospitalizací a po ní ještě dalších pět let, s tím, že problémy s odmítáním jídla a váhou u mne trvaly necelých deset let. Po celou dobu jsem navštěvovala psychologa, který kombinoval svou péči s péčí psychiatra. Dlouhodobě jsem užívala antidepresiva, a stále jsem byla psychicky na dně, nevěděla jsem co mám dělat, abych začala uvažovat "zase normálně", tzn. tak jako před onemocněním a nemusela brát léky. Žádný doktor mi nedokázal přesně říci, co mám dělat, abych se uzdravila. Při cca 47 kg váhy, díky které jsem byla považována za relativně zdravou, a udržované stále na hranici hladu a s obavami o její zvýšení, jsem měla stále sklony k tomu, abych své osobní problémy řešila tím, že přestanu jíst. Mnohokrát jsem pak ještě sklouzla ke zhubnutí, následnému fyzickému a psychickému vyčerpání, za což jsem si vždycky hrozně vynadala, ale byl to pro mne přijatelnější pocit než zjištění, že mám o kilo na váze více.

Vydatnou pomocí, či spíše "svépomocí" se mi stalo až vysokoškolské studium psychologie, které jsem zahájila po ukončení střední školy. Především vývojová psychologie mne navedla na cestu zkoumání "osobní historie", a tak jsem postupně nacházela "důkazy", které mohly vést mou křehkou psychickou výbavu až k onemocnění anorexií.

Vyrůstala jsem totiž v katolicky založené autoritativně řízené uzavřené rodině, kde se logicky nedaly v době mého dospívání s rodiči konzultovat pubertu provázející problémy. Navíc lze říci, že matka si svým neurotickým chováním pěstovala závislost svých dětí na ní, neboť rodina se pro ni stala životní seberealizací, a proto nesla patřičně negativně jakýkoliv náznak osamostatňování. Ke všemu jsem měla tu obrovskou smůlu, že jsem začala dospívat předčasně, a jelikož jsem si z domova nemohla odnést znalosti o tom, že dospívání a to, co k němu patří, je zcela normální věc (protože vybavení nahého těla obou pohlaví v dospělosti a oblast sexuality v naší rodině byly tabu), začala jsem své dospívající tělo odmítat a nenávidět. Tím se roztočil celý "chorobný desetiletý kolotoč". Začala jsem hubnout a hubnout, být nemocná, uzavřená, depresivní a hlavně neschopná mluvit o tom, co mě trápí. Navenek a vlastně i sama pro sebe jsem si tento problém ospravedlňovala tak, že jsem si vnitřně opakovala, že musím něco dokázat. Tím jsem mínila zhubnout, cvičit a vypracovat si přitažlivou postavu. Jenže se mi to vymklo z kontroly, což jsem pak už nedokázala sama zastavit. Ve skutečnosti jsem vlastně řešila problém podvědomě "nelegitimizovaného dospívání". Prostě jsem "jen" bojovala proti vlastnímu biologickému zrání.

V rodině se v té době situace zhoršovala den ode dne, bylo to hotové "rodinné peklo", ze kterého nebylo úniku. Matka situaci psychicky vůbec nezvládala, a otec se do řešení problému neangažoval. Prospělo mi až odstěhování na vysokoškolské koleje do jiného města, kde jsem měla poprvé možnost podívat se na vlastní rodinu z určitého odstupu. Začala jsem tedy nacházet různé "patologické" výchovné nedostatky. Především uzavřenost rodičů, nemožnost se svěřit s problémy, jejich autoritativní diktát, co se musí a co se nesmí, a tím jsem vlastně zjistila, co mne zformovalo do podoby, v jaké jsem se tehdy nacházela. Musím říci, že odloučení od domova mi velmi prospělo a pomalu mi začalo navracet psychickou rovnováhu, a též určitou toleranci k rodičům, kterým jsem začala pomalu odpouštět.

Obrovskou podporou na cestě k mému uzdravení je ale především můj dlouholetý přítel. Pochází z rodiny přesně opačného charakteru než já, z otevřeného optimistického prostředí, a hlavně je to sportovec s patřičným apetitem. Díky jemu jsem se začala dívat na sebe jinak, začala jsem samozřejmě srovnávat obě rodiny a vidět rozdíly v tom, co je dobré a co špatné v rodinném prostředí. Také on mne přesvědčil k tomu, abych šla po střední škole dál studovat.

Tím nejvíce uzdravujícím mechanismem pro mne ale bylo odstěhování se od rodičů v době, kdy jsem již pracovala a bydlela opět doma, za přítelem do vzdáleného města, kde jsem začala být samostatnou, nezávislou osobností budující si nový život a nové zázemí. Pocítila jsem obrovskou úlevu, že jsem daleko od domova, že tady mne nikdo nemůže nějak řídit a ovlivňovat, a také jsem začala pozorovat úbytek neurotických rysů a několik kilogramů váhy navíc, které mne však překvapivě (poprvé po deseti letech) neznepokojily. Cítím se lépe, hlavně psychicky, mohu říci, že jsem teď spokojená a vyrovnaná osobnost. Také po zdravotní stránce jsem na tom mnohem lépe. Ukazatelem, doufám, že již ukončené anorexie, budiž menstruační cyklus bez jakékoliv hormonální podpory.

ZDROJ:http://www.anabell.cz/index.php/clanky-a-vase-pribehy/vase-pribehy/316-muj-anorekticky-pribeh

Alison Walker je vysoká 178 centimetrů a k takové výšce by měla vážit přibližně 69 kilogramů. V nejhorším období své nemoci ovšem vážila jen necelých 32 kilo. Hubnutí přitom nikdy nebylo její cíl.

Alison totiž nebyla nikdy nijak tlustá, právě naopak. Vytáhlá, normálně štíhlá holka. "Většina lidí si myslí, že za poruchou příjmu potravy je tlak společnosti a médií na štíhlost a dokonalou postavu. To mě nijak netrápilo. Potřebovala jsem jen mít něco pod kontrolou," vysvětluje. Všechno začalo v jejích 14 letech, tedy v době, kdy začala dospívat.

Alison měla dlouho pocit, že jen plní povinnosti, které je jednoduše třeba udělat. Dobře studovat, věnovat se

přátelům a rodině, dělat všechno tak, jak to od ní někdo jiný očekává. "Začala jsem se proto omezovat v jídle. Bylo to to jediné, co jsem mohla sama řídit. Dělalo mi dobře, že můžu něco ovládat," vzpomíná na začátek svého letitého problému. "Když jsem začala hubnout, chtěla jsem pak vyzkoušet, kolik ještě můžu vlastním přičiněním shodit. Nakonec jsem proto jedla jen 50 kalorií za den."

Tato nemoc, zvaná příznačně mentální anorexie, je nejčastěji reakcí na nějakou životní situaci, se kterou se jedinec nedokáže vypořádat. Problém je tedy v hlavě, ne ve váze a nespokojenost s postavou s tím často nemá vůbec nic společného. Právě jako u Alison.

Stejně jako jiní postižení touto nemocí, se Alison velmi rychle vypracovala na expertku, jak své hubnutí zamaskovat. Nosila volné oblečení, a když jí někde donutili sníst něco, co neměla v plánu, samozřejmě šla jídlo vyzvracet. Dalším pomocníkem byla projímadla.

Vše se provalilo, když ještě jako teenager se školou vyrazila na plavání. Její tělo v plavkách všechny vyděsilo. "Hned mě poslali k dětskému psychologovi. Pak jsem jela na léčení, ale to nadělalo ještě více škody. Cpali nás akorát tučnými jídly, jako je smažená ryby s hranolky, Těstoviny se smetanovo-sýrovou omáčkou, či toasty hojně zalitými máslem. Jídlo jsem pak začala nenávidět o to víc," vypráví, jak do toho znovu spadla.

"Brzy mi začaly padat vlasy a byla jsem pořád unavená a anemická. Začala jsem mít problémy se srdcem," přibližuje.
Kvůli zdravotním problémům byla patnáctkrát hospitalizována a třikrát ji vyhodili z vysoké školy. Nebyla prostě schopná studovat, ale ani si udržet žádný přátelský vztah. "Jsem velmi osamocená. Společnost mi dělají jen moji psi," přiznává smutně.

ZDROJ:http://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-osudy/158904/pribeh-anorekticky-jedla-50-kalorii-za-den-a-vazila-32-kilo.html

"Říkali mi, že jsem špekaté tlusté prase," vzpomíná na počátek problémů Veronika.

V té době přitom byla normálně se vyvíjející puberťačka. Na 165 centimetrů výšky sice bylo necelých 70 kilogramů váhy trochu víc, ale podle lékařů byl u Veroniky předpoklad, že se vytáhne nejméně na 175 centimetrů.

"Jenže všichni ve škole se mi posmívali, že jsem špek. Chtěla jsem jim ukázat, že s tím něco dokážu dělat. Začalo to tak, že byla nějaká chřipková epidemie a já byla nemocná. Neměla jsem chuť k jídlu a po týdnu jsem se zvážila a zjistila jsem, že mám o nějaký to kilčo míň. A tak jsem si říkala, že zhubnu třeba na tu určitou váhu, a jak jsem na ni zhubla, tak jsem si řekla, že zase bych mohla níž a níž," vzpomíná Veronika.

Během dvou měsíců zhubla dívka skoro o 40 kilogramů.

"Časem jsem přestala mít chuť k jídlu. Třeba jsem si vzala jen jeden odtučněnej jogurt nebo vůbec nic, a do toho jsem cvičila, až jsem měla na zádech modřiny," prozrazuje dívka děsivé tajemství svého života. Rodiče tehdy nechali Veroniku hospitalizovat v nemocnici v Motole. Po léčbě dívka přestoupila na jinou školu.

"Jenže tam po čase začal ten kolotoč znovu. Někdo mi ze srandy řekl, že jsem prase. Určitě jsem nebyla, ale já si to vzala do hlavy a zase jsem přestala jíst. A znovu jsem skončila v nemocnici," prozradila Veronika. Drastické hubnutí a anorektická recidiva se podepsaly na dívčině vývoji.

"Zarazil se mi růst. Měla jsem být 175 centimetrů vysoká. A mám jen 165," přiznává dívka. I když druhá léčba byla úspěšná, dívka s anorexií stále koketuje.

"Bojím se, že by mi někdo zase řekl, že jsem tlustá. Já bych chtěla být jako ty modelky, o které mají všichni zájem. Všichni mi říkají, že jsem normální. Ale já se v zrcadle vidím tlustě. Tak nevím," ukončila svou zpověď Veronika.

ZDROJ:http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti-pribehy/37/pribeh-anorekticky-spoluzaci-mi-rikali-ze-jsem-tluste-prase.html